Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak jsem k Dínovi přišla:) --------------------- Obrazek Din ve třech týdnech
 
Odmalička jsem byla taková zvířecí maminka. V páté třídě jsem za samé jedničky na vysvědčení dostala štěně kolie Alana a k šestnáctým narozeninám hřebečka, kterého jsem po čase prodala a koupila si plnokrevníka, kterého mám do teď doma (mezitím byla ještě Siamská kočka, mnoho andulek, korely, morčata a křečci).
 
  Po maturitě jsem nastoupila na Pedagogickou fakultu MU do Brna. I když jsem každý víkend jezdila domů, kontakt se zvířátky mi za těch pět let pořádně chyběl. Koncem čtvrtého ročníku jsem se tedy rozhodla, že si pořídím pejska na výstavy nebo závodění (s koněm mi to na parkuru moc nevycházelo, tak alespoň nějaká náhrada). 
 
 Nejdříve jsem chtěla Afghána, pak Belgického ovčáka, Gordon setra, ale vše se zlomilo koncem léta r. 2006, kdy jsem najednou uviděla štěně šeltie a ve vteřině bylo rozhodnuto:) V pátém ročníku po Vánocích jsem začala psát diplomovou práci, ale po pár minutách jsem vždy zabrousila na internet hledat chovatelské stanice šeltií. Měla jsem přesně naplánováno, kdy si chci štěně vzít - koncem června nebo začátkem července, abych se mu mohla řádně věnovat:) Hledala jsem tedy chovatele, kde bylo více fen, aby bylo z čeho vybrat. O šeltiích jsem v tu dobu nic nevěděla, ale když jsem projížděla rokomeny, často se objevovali předci z Ch. s. Ďáblova studánka, kterou jsem vyhledala a paní Svobodovou jsem v únoru kontaktovala. Potěšila mě, protože v tu dobu nakryla 3 feny. V květnu se narodila štěňata po Duplicate, Kimoně a Only Bi Blue.
 
Ihned jsem obdržela fotky štěňátek po Duplicate a amatérsky jsem si vybrala podle plného límce nejhezčí štěně. Ke vší smůle to ale byla fenka, já jsem chtěla psa. Bylo mi tedy vybráno jiné štěňátko. Po pěti týdnech od narození jsem za paní Svobodovou jela osobně abych se mohla podívat na nový přírustek. 
 
Na zahradě pobíhalo celkem 13 štěnátek, z toho 10 jich bylo zlatých. Podle fotky jsem si pamatovala tvar bílého límce mého štěněte a vybrala jsem si toho "svého". Bohužel jsem se spletla, byl to pejsek od Kimony, který se mi moc líbil, ale štěňata z tohoto vrhu byla již zadaná. V ten den bylo skoro jasné, že můj zamluvený pejsek bude mít jednu vadu - nesestouplé varlátko, což je pro výstavy handicap. Po dlouhém uvažování jsem ale slíbila, že si pejska vezmu a budu s ním běhat agility.
  Obrazek
Jak čas plynul a štěňátka rostla, paní Svobodová rozhodla, že mi dá pejska po Kimoně, se kterým budu moci na výstavy jezdit. Osud nás svedl dohromady již tenkrát - 15. 7. 2007 jsme jeli pro štěňátko, které jsem při první návštěvě vzala do ruky jako první - Beduina:)
 
  Cesta domů trvala přes dvě hodiny a Díneček byl naprosto úžasný. Se zájmem sledoval okolí z okna auta, chvíli spinkal, při zastavení se venku vyvenčil a my mohli bez problémů pokračovat dál.

Dín byl můj dárek k promoci od rodičů a o dva týdny později mi byl oficiálně předán:)

Od té doby mám doma věrného společníka, který se mnou každý týden cestuje bez sebemenších problémů 130 km vlakem do Brna a zpět a ochotně čeká na paničku i přede dveřmi WC:)

Zážitků s tímto úžasným pejskem mám jako každý majitel hodně, ale nechám si je pro sebe:)